Přibík Jeníšek z Újezda

První kaplička svatohorské poutní cesty stojí v Březnici u kamenného mostu a tvoří součást zámecké zdi. Její přední stranu zdobí nástěnná malba Jarmily Macháčkové s vyobrazením růžencové Panny Marie, svatého Dominika a svaté Terezie.

Její výstavba byla financována Přibíkem Jeníškem z Újezda, březnickým pánem. Přibík Jeníšek z Újezda (cca 1580-1651) byl synem Buriana Jeníška z Újezda a Reginy z Klenového, obou příslušníků katolické nižší šlechty. Rod Jeníšků z Újezda patřil mezi nepříliš bohaté české rytířské rody a jeho příslušníkům patřila tvrz a ves Svrčovec u Klatov. Přibík na rodném Svrčovci vyrůstal, posléze získal vzdělání nejspíše v Praze na jezuitské koleji u sv. Klimenta. Na prahu dospělosti absolvoval kavalírskou jízdu po Evropě, mimo jiné krátce studoval na prestižní univerzitě v bavorském Ingolstadtu.

Brzy nato zahájil svou úřednickou kariéru, za což vděčil svému strýci Janovi z Klenového, bratrovi své matky, jenž sám vykonával po dlouhých dvacet let (1598-1618) úřad nejvyššího písaře. V letech 1611-1615 působil Přibík jako rada soudu nejvyššího purkrabství v Praze. V roce 1616 koupil Dehtín a Vícenice, vesnice ležící poblíž Klatov. V témže roce nastoupil v Praze jako menší písař zemských desk. Rok nato vykoupil od svých bratrů Jana a Buriana jejich podíly na rodovém panství Svrčovec a získal pro sebe také celou tvrz a ves Štěpánovice. Jako úředník byl loajální císaři, a tak byl roku 1618 zatčen a na pět měsíců uvězněn v Praze. Po propuštění musel odejít do bavorského exilu. Po porážce stavovského povstání se do Čech vrátil a jeho kariéra nabrala na strmosti. Byl jmenován královským prokurátorem v procesu se stavovskými vůdci (1621), poté se stal karlštejnským purkrabím za rytířský stav (1623), podkomořím královských měst (1624), členem rekatolizačních komisí za Plzeňsko, Prácheňsko a Bechyňsko (1627) a nakonec nejvyšším písařem zemským (1640), což byla v podstatě úřednická nejvyšší meta, které mohl příslušník rytířského stavu dosáhnout. Zařídil také povýšení svého synovce a dědice Přibíka Františka do panského stavu (1642) a v této souvislosti se rodu dostalo též polepšení erbu. Pro sebe poctu v podobě povýšení do panského stavu Přibík nepřijal, pravděpodobně proto, aby nemusel rezignovat na funkci nejvyššího písaře, protože ta byla vyhrazena výlučně rytířům. Erb ale užíval i on v polepšené formě, tedy s císařským orlem v klenotu.

Díky značnému vlivu vyplývajícímu z jeho významných politických funkcí mohl Přibík Jeníšek profitovat z pobělohorských konfiskací. V roce 1623 koupil březnické panství, jednu polovinu od Lidmily Kateřiny Lokšanové, rozené Czerninové z Chudenic, vdově po Adamu Lokšanovi z Lokšan (+1622), druhou polovinu jako konfiskát po Adamově bratrovi Jiřím z Lokšan. Po třetím z bratrů Lokšanových, Václavovi z Lokšan, koupil téhož roku panství Tochovice s přilehlými vesnicemi, rovněž jako císařský konfiskát. Ještě roku 1623 Přibík k březnickému panství přikoupil vsi Plíškovice, Ráztely a Sochovice. Roku 1636 přikoupil Přibík ještě ves Záhrobí, roku 1642 vesnici a dvůr Bor a roku 1646 pak ves Koupi. Přibík dále získal několik vesnic na rodném Klatovsku – Tětětice, Újezdec a Habartice.

Přibík Jeníšek také kupoval domy v Praze. Na Staroměstském náměstí koupil tzv. Domináčkovský dům, dům U Zlaté hvězdy (1630) a od Jiřího Vratislava z Mitrovic sousední Řeháčkovský dům (1633). Na Novém Městě Pražském získal již v roce 1621 jako odškodné za újmu utrpěnou za stavovského povstání dům v Mikulandské ulici. Další dům v Novém Městě Pražském, tzv. Kalousovský, získal Přibík od svého strýce Jana z Klenového, držel jej však pouhé dva roky. Těsně před svou smrtí Přibík zdědil po Janu Vilému Kavkovi z Říčan panství Dobrš nedaleko Volyně se čtyřmi vesnicemi a roku 1650 koupil panství Petrovice. Obou těchto majetků se Přibík ale obratem zase zbavil.

V roce 1623 se Přibík oženil s Lidmilou Kateřinou z Talmberka, příslušnicí starého českého panského rodu. Její bratr Bedřich z Talmberka, stejně jako sám Přibík, rovněž velmi aktivně působil na habsburské straně a zastával celou řadu významných úřadů, krom jiného byl spolu s Přibíkem karlštejnským purkrabím (Bedřich ovšem za panský stav, zatímco Přibík za stav rytířský).

Spolu se svou manželkou pozval Přibík do Březnice jezuity, zřídil zde jezuitskou rezidenci, později rozšířenou na kolej. Angažoval prvotřídního italského architekta Carla Luraga a nechal jím vystavět velkolepý jednolodní kostel svatého Ignáce a Františka Xaverského. Sám financoval také hlavní oltář, jakož i čtyři další oltáře v postranních kaplích. Přibík březnické jezuity až do své smrti štědře podporoval, a to finančně, materiálně i svým politickým vlivem.

Přibík Jeníšek z Újezda zemřel bez potomků v roce 1651 a byl pohřben do krypty březnického kostela svatého Ignáce. Jeho dědicem a nástupcem na Březnici se po jeho smrti v roce 1651 stal jeho synovec, Přibík František z Újezda.

V erbu měli Jeníškové z Újezda zlato-černého jednorožce na kosmo děleném štítě opačných barev. V klenotu byl nejprve nahý mouřenín třímající nejprve kyj, v pozdějších dobách již mouřenín oblečený a s palcátem v ruce. Po císařském polepšení znaku v roce 1642 se do klenotu dostal namísto mouřenína císařskou korunou převýšený rozkřídlený černý orel s rakouským (babenberským) štítkem na prsou a císařovým monogramem F III na bílém břevnu. Znak Jeníšků z Újezda v této podobě můžeme vidět například na stropním oblouku březnického kostela, na mramorové desce zakrývající vchod do kostelní krypty nebo též na hlavním oltáři hřbitovního kostela svatého Rocha.

JUDr. Václav Bílý

člen správní rady Nadačního fondu pro Březnici

Publikováno: 17. 3. 2018