Jan starší z Talmberka

Druhá kaplička svatohorské poutní cesty stojí na kopci nad Březnicí na místě zvaném Popraviště. Na její přední straně je zobrazeno první zastavení modlitby radostného růžence - Zvěstování Panny Marie. Jako jediná z kapliček má výtvarně vyzdobenu i svou zadní stranu, a sice portrétem svatého Václava. Oba keramické reliéfy vytvořil roku 1929 březnický rodák Václav Fürst.

Donátorem druhé kapličky byl Jan starší z Talmberka, pán na Jankově. V historických pramenech se přitom vyskytuje několik nositelů tohoto jména. Již v roce 1526 je Jan starší z Talmberka zmiňován jako pán na Jankově (ves ležící 9 km východně od města Votic – Talmberkové Jankov získali již roku 1418 a drželi jej až do roku 1702), po dělení rodového majetku v roce 1546 je opět uváděn jako majitel panství Jankov a zemřel ještě v 16. století. Jako donátor naší kapličky tedy nepřichází v úvahu. Další Jan starší z Talmberka (1574-1651) byl vnukem prvně jmenovaného. Není ale pravděpodobné, že by donátorem druhé kapličky svatohorské poutní cesty byl on, a sice proto, že nebyl pánem na Jankově. Tím byl jeho bratr Jiří. Naproti tomu považujeme za pravděpodobné, že zmíněný Jan (+1651) byl donátorem hlavního oltáře pražského chrámu Panny Marie Sněžné. Tento oltář byl zbudován v letech 1649-1651 a zdobí jej rodový znak Talmberků.

Zmíněný Jiří z Talmberka (+1623) se aktivně zúčastnil stavovského povstání na protihabsburské straně. Od roku 1618 zastával úřad nevyššího komorníka a byl rovněž jedním ze stavovských defensorů. Úřad defensorů byl zřízen císařem Rudolfem II. v souvislosti s vydáním jeho majestátu o náboženské svobodě v roce 1609. Sbor 30 defensorů byl volen z řad příslušníků nekatolické šlechty a měl bdít nad dodržováním tohoto císařského majestátu. Defensoři stáli u zrodu stavovského povstání a řadu z nich stihl po bitvě na Bílé hoře přísný trest. Po Bílé Hoře byl majetek Jiřího z Talmberka včetně Jankova zkonfiskován.

Naštěstí byl Jiřího starší syn Bedřich naopak horlivým katolíkem a velmi aktivním příznivcem strany habsburské, a tak se podařilo rodinný majetek zachránit a Jankova se ujal mladší Jiřího syn Jan (+1663). Ten je v historických pramenech vesměs uváděn jako Jan mladší, v důsledku smrti jeho strýce Jana v roce 1651 ale postoupil do pozice Jana staršího. To nastalo také proto, že se objevil nový Jan mladší, a sice Jan Maxmilián (+1693), vnuk předchozího Jana staršího (+1651). S ohledem na držbu jankovského panství v inkriminovaném období však můžeme Jana z Talmberka (+1663), syna Jiřího z Talmberka (+1623) a Alžběty (Elišky) z Lobkowicz, považovat docela jistě za donátora druhé kapličky svatohorské poutní cesty.

Donátor druhé kapličky Jan z Talmberka byl stejně jako jeho otec Jiří pro svou účast na stavovském povstání odsouzen, jeho provinění však patrně nebyla tak těžká, neboť byl, patrně rovněž na intervenci bratra Bedřicha, omilostněn, takže směl převzít jankovské panství. Zde se také stal svědkem významné historické události. Dne 6. března 1645, tedy ještě v období panování Jana z Talmberka, na sebe poblíž Jankova narazila císařská a švédská vojska a bitva u Jankova vstoupila do světových dějin jako jedno z nejkrvavějších střetnutí třicetileté války. Na straně švédských vítězů padlo přibližně 2500 vojáků, na císařské straně bylo dokonce 4000 padlých. Císařské vojsko bylo poraženo, jeho velitel, hrabě Melchior von Hatzfeld, byl zajat a druhý velitel, maršál Johann Götz, dokonce zahynul. Jan starší z Talmberka se bitvy patrně nezúčastnil aktivně, s jeho osobou je však spojena pověst, podle níž při mši svaté v jankovském kostele vypadlo soše svatého Václava z ruky kopí s praporem a rozlomilo se. Jan z Talmberka se okolo stojících účastníků mše vyptával, jak se to stalo. Očití svědkové mu prý odpověděli, že socha rozevřela ruku a prapor spadl na zem. Tato událost byla pak zpětně považována za varování před porážkou v bezprostředně následující bitvě.

Kromě Jankova držel Jan také Bedřichovice, Postupice, Skrýšov a Vlčkovice (všechny tyto vsi leží poblíž hlavního Janova sídla Jankova). V pobělohorské době zastával Jan z Talmberka funkce rady komorního soudu (tento soud rozhodoval vesměs méně důležité šlechtické spory) a rady dvorského soudu (do jeho pravomoci patřily v pobělohorské době výlučně spory lenní).

Jan z Talmberka byl bratrem nejenom zmíněného Bedřicha z Talmberka, ale také Lidmily Kateřiny, manželky Přibíka Jeníška z Újezda. Tato příbuzenská vazba byla patrně hlavním důvodem, proč se Jan ujal donátorství kapličky svatohorské poutní cesty. U této své sestry také na sklonku svého života bydlel v některém z pražských domů pozůstalých po švagru Přibíkovi, nejspíše na Staroměstském náměstí. Jan starší z Talmberka zemřel svobodný a bezdětný v roce 1663 a své statky odkázal synovci Františku Vilémovi (+1665), synovi zmiňovaného Janova staršího bratra Bedřicha a Marie Benigny z Lobkowicz.

Rod pánů z Talmberka vymřel po meči Josefem Václavem z Talmberka, jenž zemřel bezdětný v Horosedlích u Mirovic dne 8. června 1735, po přeslici pak někdy po roce 1750 smrtí Josefových sester Anny Terezie a Anny Františky. Působení rodu Talmberků v Horosedlích připomíná talmberský erb nad hlavním vchodem do zdejší kaple (jako součást aliančního znaku se znakem rodu Löwenfels). 

Rodový erb Talmberků představovala (stejně jako u původního znaku rodu pánů z Martinic) dvě stříbrná lekna na červeném štítě. Lekna byla u talmberského znaku obvykle spojena společným kořenem (jak můžeme vidět například na znaku na oblouku klenby březnického kostela svatého Ignáce), někdy ale též překřížena (viz ilustrace nebo třeba též talmberský erb na obraze na oltáři svaté Anny rovněž v březnickém kostele svatého Ignáce). V klenotu měli Talmberkové roztažená červená orlí křídla a na nich figuru ze štítu, tj. bílá, resp. přesněji stříbrná lekna. Přikryvadla nesla rovněž barvy odpovídající barvám na štítu – byla tedy červeno-bílá.

JUDr. Václav Bílý

člen správní rady Nadačního fondu pro Březnici

Publikováno: 17. 3. 2018